Zahrada jako exponát

17.05.2012, 09:53, JUDr. Milan Čapek


Zahrada jako exponát

Příběh zahrady Uměleckoprůmyslového musea v Praze


 

Zahrada Uměleckoprůmyslového musea je unikátní hned z několika důvodů. Jednak je svým způsobem zázrak, že vůbec měla kde vzniknout. Pohled do Sanytrové ulice Když byla na samém sklonku 19. století zakoupena velmi úzká a ze všech stran „obšancovaná“ parcela ke stavbě muzejní budovy, s prostorem k případnému budoucímu rozrůstání instituce se vlastně nepočítalo; s tímto nápadem přišel na poslední chvíli jeden z nejosvícenějších muzejních mecenášů. Zajímavá je i skutečnost, že popud k založení zahrady na tomto přilehlém pozemku dal až jeden velký a významný výstavní projekt v roce 1940. A její výjimečnost potvrzují koneckonců i zástupy kolemjdoucích, nahlížející drátěnou brankou dovnitř: toto místo podobně jako legendami opředené okénko ve zdi oddělující o kus dál směrem k Vltavě židovský hřbitov od rušné třídy 17. listopadu podněcuje u mnohých fantazii, zvědavost a chuť odhalit, co všechno se ukrývá „za zdí“.

 


Roku 1888 se pražská Obchodní a živnostenská komora (OŽK) usnesla, že postaví pro „své“ Uměleckoprůmyslové museum novou budovu, protože pronajaté místnosti v Rudolfinu, jichž dosud využívalo, začínaly být pro jeho rychle se rozrůstající sbírky příliš malé. Když sněm království českého povolil za tímto účelem roku 1894 velkou zemskou dotaci ve výši 300 000 zlatých, OŽK neváhala a v předem vybrané lokalitě naproti Plán výstavní zahradyRudolfinu koupila dva domy a část pozemku (1) položené mezi Starým židovským hřbitovem a ulicí Sanytrová. (2) Na schůzi zástupců OŽK a muzea, která se konala 22. října 1894 pak vystoupil rytíř Vojtěch Lanna a vůbec poprvé vyslovil myšlenku, že by bylo záhodno získat ještě sousední nezastavěný pozemek, protože „by to bylo s velikým prospěchem pro budoucí možný vývoj musea“.(3) Jeho návrh nadšeně podpořili prezident kuratoria OŽK František Šebor, člen kuratoria Antonín Řivnáč i vládní rada profesor Josef Schulz, který byl v té době jedním z nejžádanějších českých architektů, jemuž byla svěřena řada velmi prestižních zakázek a který byl i zde pověřen provedením plánů i řízením stavby muzejní budovy. Ještě než v únoru 1896 započaly stavební práce, musela být od izraelitského pohřebního bratrstva přikoupena malá část Starého židovského hřbitova, protože parcela byla extrémně úzká a bez tohoto kroku by vůbec nebylo možno budovu postavit.

Pohled do zahradního interiéru s nábytkemLannova myšlenka na zajištění prostoru pro budoucí expanzi muzea byla i nadále aktuální, OŽK proto od roku 1911 jednala s obcí pražskou o koupi dvou parcel, (4) které byly mezi muzejní budovou a Josefovskou třídou. (5) Byly to jediné pozemky, které by mohlo muzeum využívat, protože z ostatních stran bylo obklopeno nezastavitelným Starým židovským hřbitovem. (6) Zástupci muzea už měli vypracovaný zcela konkrétní plán na jejich využití, chtěli na nich zřídit výstavní dvůr pro rozměrnější uměleckořemeslné exponáty z kamene, kovu a keramiky, které bude možno vystavit pod širým nebem. OŽK však stále nemohla pro nedostatek finančních prostředků ke koupi přistoupit a jednání se protahovala navzdory tomu, že obec vyšla muzeu vstříc snížením ceny pozemků a trpělivě snášela nekonečné odklady a průtahy. (7)  Koncem roku 1912 došlo konečně ke zlomu: obětavý příznivec muzea císařský rada Robert Fuchs (8) daroval na zakoupení parcel v té době velmi vysokou částku 200 000 korun, (9)  takže hned následujícího roku mohly být pozemky konečně vykoupeny: právě toto území se stalo základem dnešní zahrady.

 

Následujících bezmála třicet let byl pozemek příležitostně využíván v souladu s původním záměrem jako venkovní výstavní plocha, například při Výstavě uměleckých prací z litiny, která se v muzeu konala na podzim roku 1933. Výtvarnou spoluprací na instalaci byl pověřen architekt Antonín Heytum, který se zabýval myšlenkou uskutečnit v rámci výstavy zahradní úpravu, (10)  nicméně z katalogu jasně vyplývá, že nakonec byly bez nějakých výraznějších změn na dvorku podél obvodové zdi nainstalovány ukázky hřbitovních prací z 19. století a na ostatní ploše pak nové výrobky firmy ČKD a fontána podle Heytumova návrhu. (11)

 

K velké proměně a vlastnímu založení zahrady došlo až v roce 1940 v rámci do té doby největšího muzejního výstavního projektu s názvem Za novou architekturu. Tento koncept vtiskl konečně muzejnímu dvoru natolik výraznou podobu, že si ji zachoval až dodnes, ačkoli se jednalo o časově termínovanou výstavu a zahrada byla jenom jedním z exponátů. Výstavu pořádaly společně muzejní kuratorium a tři spolky, sdružené kolem časopisu Architektura. Cílem bylo podat kritický přehled domácího stavebnictví za posledních čtyřicet let a ukázat opravdu široký záběr architektovy práce od řešení bytu až k otázkám výstavby měst a památkové péči: to vše na konkrétních příkladech. Pro tyto účely byly zvoleny velkoplošné fotografie staveb, které podle pořadatelů lépe než modely nebo plány ukazují sepětí architektury s běžným životem. (12)  V souvislosti s výstavou byla mezi členy pořádajících spolků vypsána čestná soutěž na úpravu pozemku mezi muzeem a židovským hřbitovem, který měl být jako jeden z exponátů začleněn do výstavy. (13) pohled k Rudolfinu Místopředseda výstavního výboru Zdeněk Wirth popsal impuls, který vedl k této myšlence následujícími slovy: „A není daleko od tohoto ideového zaměření výstavy naše rozhodnutí přičleniti k výstavě zahradu, která by ve svém drobném měřítku a ploše ukazovala odklon od praktické skutečnosti, dávala svým částečně otevřeným oplocením pohled do světa krásy a svými náznaky prostorů, barevných hmot a architekturou ovládnuté přírody kouzlila nový svět moderního člověka.“ (14)  Nutno ovšem podotknout, že zahrada ve skutečnosti vůbec nebyla oddělena od „praktické skutečnosti“, naopak, většina exponátů byla prodejní a záměrem pořadatelů bylo poskytnout návštěvníkům jakýsi návod, podle nějž by si mohli upravit svou vlastní zahradu. To potvrzuje mimo jiné i přednáška Ladislava Žáka, kterou přednesl v rámci doprovodného programu k výstavě, v níž ostře kritizuje dobový vkus či lépe řečeno nevkus majitelů zahrad: „Z praxe víme, že majitelé, kteří nejvíce o své osobnosti a vkusu mluví, zpravidla žádnou osobnost ani vkus nemají a napodobují bídně jen to, co ohavného jinde nebo u souseda viděli. Ve skutečnosti bývají takové zahrady naopak důkazem nekulturnosti, zaostalosti a majitelské duševní omezenosti, která byla namáhavou dlouholetou výchovou a propagací potlačena a odstraněna z obytných domů a bytů a jejímž posledním útočištěm se stala ubohá zahrada, o níž je mínění, že snese jakékoli neinteligentní řádění.“ (15)

 

Samotný nápad začlenit do výstavy zahradu souzní s jedním z hlavních témat moderní architektury, s ideou bydlení v zeleni, kterou se teoreticky zabývali například architekti Karel Honzík nebo Ladislav Žák, ovšem její využití přímo v rámci výstavního konceptu bylo ojedinělé. Zahrada představovala pro návštěvníky vítané místo k relaxaci a její řešení pojaté jako prezentace materiálů vhodných k moderním zahradním úpravám (16)  bylo inspirativní a dobře korespondovalo s historickou architekturou muzea. Ztvárnění jednotlivých úseků bylo svěřeno různým firmám, (17)  přesto se podařilo zachovat jednotné řešení.

 

pohled na kašnu Heleny JohnovéJak tedy vlastně vypadala zahrada v roce 1940? Návštěvník mohl přímo z výstavního sálu ve zvýšeném přízemí sestoupit po dřevěném schodišti nejdříve na terasu, z níž se mu otevřel výhled na Pražský hrad a na Smetanovo náměstí, (18)  poté na krytou pergolu a z ní už přímo do výstavní zahrady. Podél ohradní zdi z bílého pískovce, lemované „květinovými mísami“ z pálené hlíny s miniaturními alpinkami, se dostal k barevné keramické fontáně hruškovitého tvaru se čtyřmi reliéfními pásy hvězd sochařky Heleny Johnové, (19)  z níž tryskaly na všechny strany proudy vody. Před sebou měl keramický pavilon s dekorativním panó v podobě skleněné mozaiky, které navrhl Jan Zrzavý a které je dnes součástí stálé expozice muzea, pavilon, „který se měkce připojuje k zahradě a vkusně předvádí vedle vyzkoušených vzorů keramik i nové cenné pokusy škol prof. Janáka a prof. Johnové“, (20)  jak ho popisuje předseda výstavního výboru architekt Oldřich Starý. Po anglické dlažbě ze sliveneckého mramoru se návštěvník vracel k budově, podél níž se táhla zasklená pergola, do koutu v rohu mezi budovou muzea a Sanytrovou ulicí, vydlážděného umělým kamenem. V něm byl vytvořen zahradní interiér s proutěným thonetovským nábytkem, doplněným ukázkami dřevěného a železného nábytku. Poblíž lavičky z bělčické leštěné žuly, která je v zahradě dodnes, se nacházely sluneční hodiny s žulovým podstavcem a bronzovými plastikami zvěrokruhu podle návrhu sochaře Jana Nušla. Skutečným centrem celé zahradní expozice byly velké travnaté plochy.

 

Po roce 1940 pak zahradu zapojovali do svých plánů mnozí architekti, například Zdeněk Pešánek ve svém nerealizovaném projektu na propagační středisko Národní galerie a Uměleckoprůmyslového musea z roku 1959. V projektu, v němž se část přízemí budovy, přiléhající ke vstupu do zahrady mělo zaplnit „vzorně osvětlenými“ kinetickými plastikami, reklamami, fontánkami a sochami, měla své nezastupitelné místo právě zahrada, která měla být „budována postupně jako kinetický prostor“. Na ohradní zeď židovského hřbitova umístil architekt expozici historie a současnosti světelné reklamy, do keramického pavilonu zakomponoval prosvětlené desky ze skla a umělých hmot a kruhovou fontánu s amforou Heleny Johnové z roku 1940 nahradil světelnou kinetickou fontánou, do jejíhož středu vložil Sputnik. (21)

 

pohled k pavilonu keramikyV šedesátých letech pak zahrada několikrát ožila při zahradních prezentacích, připomeňme alespoň výstavu keramičky Aleny Kroupové v roce 1961 nebo o rok později uskutečněný společný projekt výtvarníků Jaroslava Podmola a Františka Davida. Postupem času přestala být zahrada využívána a postupně chátrala. V roce 2000 byla zahájena její postupná rekonstrukce se záměrem vrátit se v co nejvyšší možné míře k podobě výstavní zahrady z roku 1940. Jeden z nejnaléhavějších úkolů, tedy vytvořit kopii erozí nenávratně poškozené keramické fontány Heleny Johnové, byl svěřen keramiku Petru Ladovi. Slavnostní zpřístupnění revitalizované zahrady s fontánou se odehrálo u příležitosti první Muzejní noci v České republice v červnu 2004. Prozatím poslední kapitolou v příběhu zahrady je její zpřístupňování veřejnosti při výjimečných událostech, jako jsou letní vernisáže výstav, křty publikací nebo výtvarné dílny; tou následující by v souladu s přáním ředitelky muzea dr. Heleny Koenigsmarkové a jeho zaměstnanců mohla být třeba rekonstrukce keramického pavilonu.

 

Zahrada tvoří již téměř sedmdesát let neoddělitelnou součást pražského Uměleckoprůmyslového musea, pro kolemjdoucí je díky své částečné uzavřenosti před vnějším světem stále trochu záhadná a pro lidi, kteří v muzeu pracují, zase představuje jakousi oázu uprostřed rušného centra města. To, že se podoba zahrady od roku 1940 změnila jen velmi málo, je dokladem velké nadčasovosti návrhu jejích tvůrců, kteří jí dokázali vtisknout nejen moderní podobu, ale zároveň i silného genia loci.

 

Autorka textu: PhDr. Lucie Zadražilová, kurátorka UPM v Praze



Zahrada jako exponát. Příběh zahrady Uměleckoprůmyslového musea v Praze,
in: Cyril Říha (ed.), Nefoťte mě před knihovnou. Kniha pro Jana Rouse,
VŠUP, Praha 2009, s. 107-114.)

Popisky k obrázkům:

# 001: Pohled do Sanytrové ulice v místě nové budovy Uměleckoprůmyslového
# musea z roku 1895, repro ze spisku Pamětní list, který byl dne 3. prosince
# 1898 vložen do závěrečného kamene nové budovy Uměleckoprůmyslového musea
# Obchodní a živnostenské komory v Praze
# 003: Ladislav Machoň - Augusta Müllerová, Plán výstavní zahrady, repro z
# katalogu výstavy Za novou architekturu, UPM v Praze, 1940
# 004: Zahrada výstavy Za novou architekturu, pohled do zahradního interiéru
# s nábytkem, UPM v Praze, 1940, foto: František Illek
# 005: Zahrada výstavy Za novou architekturu, pohled k Rudolfinu, UPM v
# Praze, 1940, foto: František Illek - Alexandr Paul
# 006: Zahrada výstavy Za novou architekturu, pohled na kašnu Heleny Johnové
# a pavilon keramiky, UPM v Praze, 1940, foto: František Illek - Alexandr Paul
# 007: Zahrada výstavy Za novou architekturu, pohled k pavilonu keramiky, UPM
# v Praze, 1940, foto: František Illek - Alexandr Paul

 ________________

poznámky k texu:

 

(1) Jednalo se o domy č.p. 72.-I. a 73.-I., které byly následně zbořeny a pozemek s katastrálním číslem 15./2. Srov.: Zpráva kuratoria Obchodní a živnostenské komory za správní rok 1896, Praha 1897, s. 10.

(2) Dnes ulice 17. listopadu.

(3) Jednalo se o pozemek s kat. č. 15./3. Viz Protokol sepsaný na schůzi obchodní a živnostenské komory a správního výboru uměl. prům. musea dne 22. října 1894, s. 1, centrum dokumentace UPM.

(4) Parcely č. 5 a 6.

(5) Dnešní Široká ulice.

(6) Zpráva kuratoria Obchodní a živnostenské komory za správní rok 1912, Praha 1913, s. 11.

(7) Tyto průtahy dobře dokumentuje obsáhlá korespondence mezi Radou královského hlavního města Prahy a OŽK, uchovaná v centru dokumentace UPM. Viz fond A, karton 48.

(8) Ze strany Roberta Fuchse to nebyl první výrazný mecenášský počin pro muzeum, roku 1901, řečeno dnešní terminologií, „sponzoroval“ spolu se svým bratrem Arturem jednu ze šesti velkých alegorií malíře Ferdinanda Herčíka nad schodištěm, vedoucím do druhého patra budovy. Tato alegorie představuje grafická umění. Srov.: Zpráva kuratoria Obchodní a živnostenské komory za správní rok 1901, Praha 1902, s. 13.

(9) Tato částka byla opravdu vysoká, uvědomíme-li si, že výše pravidelné zemské roční subvence byla 20 000 korun a Česká spořitelna, která muzeum od jeho založení podporovala, mu v tomto roce věnovala dar ve výši 7 000 korun. Viz Zpráva kuratoria Obchodní a živnostenské komory za správní rok 1912, Praha 1913, s. 10. Plat méně kvalifikované pracovní síly se v té době pohyboval zhruba kolem 750 až 800 korun ročně, zatímco například ředitel gymnázia pobíral roční plat ve výši 7 200 korun. Srov.: Zdeněk Šesták, Jak žil Žižkov před sto lety, Praha 2005, s. 143–147.

(10) Zcela zřejmé je to z jeho plánu zahradních úprav, který se dochoval v centru dokumentace UPM.

(11) Srov.: Katalog výstavy uměleckých prací z litiny, ‚Uměleckoprůmyslové museum v Praze 1933, s. 16.

(12) Srov.: Světozor XL (???), 1940, č. 23, s. 257-259.

(13) Soutěže se zúčastnili Jan Gillar, Václav Moravec, Karel Štorch, Augusta Müllerová a Ladislav Machoň. Porota nakonec vyzvala Augustu Müllerovou a Ladislava Machoně, aby společně vypracovali výsledný plán, který v sobě spojí to nejlepší z jejich dvou autorských projektů. Řešení Müllerové vycházelo z předpokladu, že malá plocha zahrady je obklopena nepřiměřeně vysokými stavbami, takže kladla důraz na velké plochy a na prostor ke společenskému setkávání. Přínosem Ladislava Machoně bylo začlenění zahrady do celku výstavy speciálně vytvořeným schodištěm. Srov.: Za novou architekturu (kat. výst.), Uměleckoprůmyslové museum v Praze 1940, s. 36.

(14) Za novou architekturu (kat. výst.), Uměleckoprůmyslové museum v Praze 1940, s. 4.

(15) Ladislav Žák, Zahrada, sad a krajina jako obytný prostor, in: Architektura. Práce českých architektů 1900 – 1940. (kat. výst.), Uměleckoprůmyslové museum v Praze 1940, s. 72.

(16) Jednalo se především o sklo, kov, kámen, keramiku, železo a dřevo.

(17) V dobové korespondenci se dočteme, že „zúčastněné firmy sklářské, keramické, kamenické, z oboru zpracování kovu a tesařské investují do úpravy zahrady práci a materiály v ceně 600 000 korun“. Viz dopis generálnímu sekretáři OŽK dr. Jaroslavu Novákovi ze dne 1. 4. 1940, fond A, karton 134, centrum dokumentace UPM.

(18) Dnešní Palachovo náměstí.

(19) Helena Johnová: Keramika (kat. výst.), Uměleckoprůmyslové museum v Praze 1987, s. 44.

(20) Oldřich Starý, Zahrada výstavy, in: Architektura. Práce českých architektů 1900 – 1940. (kat. výst.), Uměleckoprůmyslové museum v Praze 1940, s. 13.

(21) Plán propagačního střediska NG a UPM, 1959, centrum dokumentace UPM.

 
« Zpět


Diskuse: "Zahrada jako exponát"
Datum: Jméno: Komentář:
- Žádné komentáře -
Přidat komentář | Zobrazit všechny komentáře