NÁVRAT VZPOMÍNKY NA DÁVNÉ VÝLETY

18.10.2012, 10:16, JUDr. Milan Čapek


Vladimír Karfík

Vladimír Karfík

          Nikdy mě nenapadlo, že bych se mohl ocitnout někde, kde bych možná i chtěl být, a přitom by se o to postaral někdo jiný, a tím by byl zaujatý znalec, který by mi nevtíravě pomohl v neznámém nalézt, co sám bych jistě dlouho hledal, možná bez úspěchu. Nehledě k tomu, že představa, jak se budu podřizovat předem stanovenému programu a chodit v houfu, byla mi dlouho nepřijatelná.


          Vím přesně od kdy: když jsem v onom už zapomínaném zmrtvělém dvacetiletí strážil pražskou Loretu, narůstala ve mně nevole a nervozita hned po ránu, ještě před otevírací hodinou. Aniž jsem vyhlédl z okna, viděl jsem, jak před loretánskými vraty šikovaly průvodkyně své zástupy a šermováním různobarevnými deštníky sváděly zápas, která z nich ten svůj houfec dotlačí do loretánské klenotnice za třpytem zlata dřív. Pak už mi stačilo jenom to, jak ke mně doléhá ten neustávající zvuk nesnesitelného šoupání nohou, které se pomalu sunou po schodech, k tomu ještě to nepřeslechnutelné mnohohlasí z tlačenice těl v půvabném, ale přecpaném a vydýchaném ambitu, abych si ty dychtivé paturisty znenáviděl.


          Divil jsem se, když mi Jiří Kolář před léty vyprávěl, jak v době, kdy byl ještě před invazí problém vyjet za hranice, pro něho byly důležité tematické zájezdy výtvarníků do zahraničí, a nevadilo mu, že jsou organizované a skupinové. Naopak, pochvaloval si, že mu poskytly základní přehled a představu, kam a za čím se musí jednou vrátit sám.


          Abych tohle pochopil, musely se změnit poměry, otevřít hranice, vzniknout specializované cestovní kanceláře. A také se musely začít obnovovat spolky, v nichž se sdružují lidé, kteří raději než aby se váleli po plážích, trmácejí se světem, třeba po muzeích. Poznal jsem, že autobusové výpravy spolků jsou v mnohém lepší, než mohou být cesty s možná komfortnějšími (a samozřejmě i dražšími) cestovními kancelářemi. Spolek totiž znamená, že lidé jsou v něm spolu, tvoří živé společenství, že o tom, co budou dělat, kam půjdou nebo kam pojedou, dohadují se spolu a spolu se dohodnutého programu také účastní. Naučný zájezd se pak podobá spíše dávné vzpomínce na výlety.


          Proto mě, člověka v podstatě nestádního, takové cesty těší: vím, že nejedu do neznáma s anonymními účastníky zájezdu, ale že ta cesta má nejen společný, tedy i můj cíl, a je to zároveň příležitost k setkání s přáteli. Každou novou cestou jsou pak setkání bohatší o všechno, s čím jsme se setkali na cestách předchozích. V atomizované velkoměstské společnosti to znamená mnoho.


          Kdykoli si vzpomenu na léta společných návštěv výstav, zájezdů, pak první, co mě napadá, jsou místa, kde jsem s naším spolkem z nějakých nesmyslných důvodů nebyl. Frýdlant, kam se chystám celý život, kladrubský klášter, kam by se dalo dojet na kole, a nebyl jsem tam! Nebo zase naopak nedaleký Bamberk. Ten důvod absence byl jasný, byl jsem tam předtím nejméně třikrát, ale dnes si uvědomuju, že mi přece jenom něco chybí. Je tím jiné poznání Bamberka, sdílené se skupinou přátel, která jde za stříbrnou hlavou a energickými kroky paní docentky Kybalové. Totéž bych mohl říci třeba o Drážďanech. Vždyť přece stálo za to, jet tam znovu, jinak. Uvědomil jsem si to při nedávné návštěvě Berlína. Také jsem tam během let byl několikrát, někdy i v týchž muzeích, nebo na stejných místech, pravda, dnes zgruntu proměněných. Ale teprve teď, se spolkovou návštěvou se mi zdálo, že se mi Berlín otevřel, a já ho trochu pochopil. (Zalíbilo se mi i to, že jsme se mohli cítit příbuzně - byli jsme ve spolkové zemi.) A to se stydím přiznat, že teprve na stará kolena mě spolek přivedl do Vratislavi a Kladska, abych si doplnil a oživil dotud jen literárně zvládanou a zapomínanou kapitolu českých dějin.


          To jsou paradoxy! Co mě kdysi odrazovalo, dnes, když se občas ocitám ve spolkovém houfu, už by mi chybělo. Ale on to vlastně není takový paradox. Za profesionální průvodkyní, ozbrojenou barevným deštníkem, uprostřed náhodného shluku účastníků zájezdu, bych se nechtěl vláčet ani dnes. Půvab a přitažlivost totiž nespočívají jenom v oné bělovlasé osobnosti, ale v tom, že jde právě o ten spolek, o společné sdílení toho, co vidím, co poznávám, jde o ono společenství lidí, které sdružil podobný a společný zájem. I vzájemný vztah spolku a mateřské muzejní instituce je živý, neboť i on je na společenství založen.


 

Tento text našeho člena, pana PhDr. Vladimíra Karfíka, literárního kritika byl uveřejněn ve sborníku, který vyšel v roce 2007 k 10. výročí vzniku spolku pod názvem Společnost přátel Uměleckoprůmyslového muzea v Praze 1996-2006.

 
« Zpět


Diskuse: "NÁVRAT VZPOMÍNKY NA DÁVNÉ VÝLETY"
Datum: Jméno: Komentář:
- Žádné komentáře -
Přidat komentář | Zobrazit všechny komentáře