Josef Kroutvor - Moderní umění a osud

19.09.2014, 10:40, JUDr. Milan Čapek

Josef Kroutvor

PhDr. Josef Kroutvor, esejista, literát a historik umění se narodil v roce 1942 v Praze.  Roku 1967 absolvoval Filosofickou fakultu UK. Od r. 1970 byl zaměstnán v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. K jeho specializaci patří zejména dějiny plakátu, dále fotografie, architektura a sociologie umění. Od konce 70. let publikoval v samizdatu pod kafkovským pseudonymem „Josef K“. Vydal několik knih, publikuje v časopisech a v kulturních periodikách. Jeho eseje máme možnost často slýchat v Českém rozhlase na stanici Vltava.


 

Josef Kroutvor

Moderní umění a osud

Nevím, ale z moderního umění na mě občas doléhá smutek a pociťuji jakési zklamání. Tato nespokojenost se nevrací a má patrně hlubší příčiny. I já jsem kdysi patřil k přesvědčeným zastáncům moderního umění a leccos mně nebylo dost moderní. Dnes vidím a cítím věci jinak, mám potřebu jiné, asi kultury. Jistě, něco lze vysvětlit věkem – není mi už dvacet let, ale to není úplné vysvětlení. Něco se asi stalo i s moderním uměním a já bych rád věděl proč.

Už v šedesátých a sedmdesátých letech- po novém válečném vzepětí – došlo k automatizaci kulturní struktury. Jeden nápad začal ubíjet druhý, co dílo umělec, to nějaký vlastní ismus. Pak se objevila postmoderna s přemírou citací a ironických poznámek, ale i kritickými hlasy a prvními příznaky moralismu.  Avantgarda přestala stimulovat moderní umění, být mu příkladem a předvojem. Někteří spatřují v současném pluralismu jen dovršení chaosu, jiní v něm naopak vidí základ nové demokratičtější kultury se smyslem pro lidské a duchovní hodnoty. Doufejme, že tomu tak bude. Vždyť avantgarda byla také svým způsobem totalitním modelem, revoluční diktaturou ismů, estetickým programem s ideologickými podtexty.

Dnes už modernost nikoho nešokuje, zvykli jsme si, jsme na ni připraveni a nebereme ji moc vážně. Avantgarda jako by vystřílela všechnu svou munici… Svět sám je plný šokujících událostí, jak nás o tom dennodenně přesvědčuje televize a tisk, a tak se očekává od umění ještě něco jiného. Gesta unavují a divák je právem zklamán rádobyavantgardní výstavou či „nekonformní“ divadelní inscenací. Moderní umění není již schopné nabízet lidem hlubší jistotu a naději, zbytečně zneklidňuje, znepokojuje a nepomáhá žít. Ješitnost tvůrců a několika snobů triumfuje a umělecký skandál není často ničím jiným než druhem reklamy. Komunikační systémy, kulturní výměny, rychlý oběh informací, cirkulace výstav rozšířily a také zprofanovaly moderní umění prakticky po celém světě. Kulturní akce, bienále, trienále, sympozia a další podniky zmanipulovaly moderní umění, že vznikla jakási společná řeč, duchaplná, zábavná, ale i nudná a jalově optimistická „řeč festivalů“. V Benátkách nakonec uvidíme to, co v Paříži, a samozřejmě, že ani Praha nechce zůstat pozadu. I mnozí naši umělci se už přizpůsobili tomuto meznárodnímu kódu a zahraniční úspěch považují za dovršení tvorby. Výtvarné umění už vůbec nemusí odpovídat místu, kde vzniklo, a kdoví, zda to nebude za čas platit i o knihách.

V lamentaci nad uměním by bylo možné pokračovat dál a dál, ale o to ani neběží. Příčina krize není asi v umění, ale v člověku, který je dělá či tvoří. Obrat k lepšímu nenastane nějakou úpravou kulturních poměrů, ale návratem do středu tvoření.  Člověk se musí zase s uměním bytostněji spojit, vložit do umění  svou vášeň, svůj osud. Vášeň je síla, která žene tvorbu, a bez ní se žádné dílo neobejde. Jen vášeň, osudová vášeň dodává dílu svěžest, jiskru, spád, napětí, půvab, vůni, barvu, tón a jen ona vyjadřuje city, bolest i radosti člověka.

Vášen je příčinou lačnosti, náruživosti, mocného zaujetí a také druhem uměleckého poznání a dobrodružstvím ducha.  Nicméně bych rád odlišil zaujetí od pouhé posedlosti, kterou tak často trpí moderní umění. Zkrátka posedlost je falešné zaujetí a je to lačnost, jejíž příčinou je spíše přesycenost než hlad. Svět je neustále zahlcován uměním, a přece se umění nedostává. Tak jako mnohoučenost nenaučila nikdy nikoho moudrosti, tak ani posedlost nevede k dílu, ale jen ke kulturnímu produktu. Posedlost jako druh moderní neurózy nepramení v duši člověka, ale v nicotě a do ní se také okázale navrací.

Koneckonců vášeň nás vhání do osudu, láká nás do pastí, připravuje nám vítězství i vlastní pád. Osud je součást našeho života, osud je naše dílo, naše velká role. Přijmout osud, to znamená především rozpoznat svou přirozenost, nabídnout své vlastnosti světu, být zdrcen životem, a přece se radovat jako blázen. Není nic smutnějšího než vzdát se osudu umělce, což není jen romantická stylizace. Umění je vždycky smlouva s ďáblem a je pravděpodobné, že se dříve nebo později objeví čert či jiná tragická maska osudu.

Nakladatelství Odeon nedávno vydalo jedinečnou knihu deníků, zápisků a korespondence Otto Gutfreunda, kde najdeme i tato slova: „ umělec, představitel typu s defektem víry v smysly, slyší v proudu dění rytmus vlnobití, vidí v běhutém toku zrcadliti se odlesky kosmu, zmnohonásobené vlněním vod, sleduje náraz vln na pevný břeh Osudu a ve svém díle zachovává a jednotí onen rytmus, odlesky a tragiku nárazu.“ Gutfreund ve své úvaze Plocha a prostor z roku 1913 mluví o nárazu a tragice a dalo by se říci, že mluví i o smrti. Také smrt patří k osudu, ale k ní se moderní umění už dávno nehlásí.

Osud je spolutvůrce i protivník, život je zápas a s osudem může zápasit jen osobnost. Umění by mělo být jedinečným dovršením osobnosti a prolnutím života s osudem, ale v moderním světě se síly rozcházejí. Setkání s moderním umělcem nevzbuzuje často velkou úctu…Nemyslím se, že by to byla jen záležitost občanského temperamentu a demytizace geniality, tady se jedná spíše o profesionální deformaci. Nepřítomnost duchovnosti v obsahu se promítá i do postavy současného umělce, poněkud uspěchaného pracovníka na poli kultury. Současné umění možná ani osobnost nechce. Požaduje možná jiný typ. Kdekterý umělec je spíše herec, vystupuje jako filmová hvězda či slavný zpěvák.  Kdo by vlastně dnes toužil po vlastní osobnosti, když popularita znamená ještě víc. Osobnost je outsiderem jako jí byl krmič prasat, básník Bohuslav Rynek nebo „něžný barbar“ Vladimír Boudník. Osobnosti hledám těžko, i když zajímavých umělců je dost: zajímavost je dokonce podmínkou úspěchu. Chybí legenda, chybí mýtus, ale je docela možné, že chybí i větší odstup od současného dění.

Podle marxistické teorie, je možné osobnost vychovat, protože člověk je podle marxismu výslednicí politicko-ekonomických sil a podmínek. Naštěstí tato teorie už neplatí a také tomu tak není. My můžeme maximálně takové osobnosti hledat, objevovat, uvádět je o kultury. Asi proto je třeba zvednout laťku kritických soudů, morálních hodnot, rozvíjet polemiku i kontemplaci, humor a ironii. Literární kritici, kunsthistorici a žurnalisté vkládají často do současného umění záměry a myšlenky, které tam nejsou a být ani nemohou. Lidem se nabízejí dodatečné obsahy, aby se odůvodnila existence díla. O moderním umění se mluví cizími slovy, chybí lehkost a přirozené hodnocení. Umělý jazyk, „ptačí řeč“, kulturní šum vyhnaly živý styl, nečitelné texty nahradily umění eseje a glosy.

Možná, že se to bude zdát někomu i nedůležité, ale řekl bych, že umělci ztratili i svou družnost. Malíři a literáti kdysi vysedávali v kavárnách, ale teď raději navštěvují uzavřené kluby. Umělecký život se točil kolem kavárenských stolků, utvářel se v nekonečných debatách. Ještě Jiří Kolář a jeho přátelé chodívali pravidelně každý den o jedné do kavárny Slavie. V čele hnutí stávali básníci, později teoretici umění a dnes už jen manažeři. Umělecký život se dnes zařizuje telefonem a dohodou. „Tvrdohlavá generace“ se formuje spíše podle vzoru hudebních kapel než podle estetických idejí. Dobrý manažer nezapomíná ani na reklamu, adresy umělců a samozřejmě česko-anglické texty. Mám pocit, že v tomto komerčním modelu moderního umění není velké místo pro osud a vývoj osobnosti.

Přes veškeré výhrady nechci zobecňovat a házet celé moderní umění i s umělci do jednoho pytle ve jménu osudu. Všechno je složitější, jak říká rabín. Možná, že se barvám a tvarům daří unikat před obsahem, ale slovo musí nakonec vždy svědčit. Například samizdat byl pro mnohé školou osobnosti, zkušenností přímo osudovou, bylo to fatum v nejhlubším smyslu slova. Umění je dvojníkem osudu, co k tomu ještě dodat. Do kultury by se měly promítat nejen osudy jednotlivců, ale i osud národa, osud této země v širším kontextu evropské kultury a civilizace.

Společnost přátel Uměleckoprůmyslového muzea v Praze děkuje autorovi Josefu  Kroutvorovi a nakladatelství Dauphin pana Daniela Podhradského /www.dauphin.cz/ za souhlas s publikováním výše uvedeného eseje Moderní umění a osud ( vyšel v r.1998 v knize Café fatal) na svých webových stránkách.

 
« Zpět


Diskuse: "Josef Kroutvor - Moderní umění a osud"
Datum: Jméno: Komentář:
- Žádné komentáře -
Přidat komentář | Zobrazit všechny komentáře