Významní členové

Sběratelé a dárci.

1. Úvodník o mecenášství

       Sběratelství, jak jsme se učili, je prý staré jako lidstvo samo. Ta věčná touha něco svého, krásného, zajímavého, nebo aspoň podivného si ponechat, občas se s tím pochlubit. Ta touha je asi v nás všech. No a čím víc prostředků, tím větší možnosti.Tak to bylo, je a bude. Pak nastane situace, kdy sbírka přeroste majitele. A to nejen fyzicky. Tedy „Kam s ní?“ Ale i jinak. Například „Co až tady nebudu?“ a podobné úvahy.

Pokud je náš sběratel uvážlivý a nehamižný, napadne jej skvělá a ne zcela nová myšlenka: „Věnuji svou skvělou sbírku do muzea!“ Nastává výběr instituce, později jednání a když se věc povede a je-li ta sbírka opravdu skvělá, nastává změna sběratele v donátora, tedy dárce muzea. Dárcové jsou slavní a méně slavní. Zde budou lehce zmíněni ti slavní a trochu podrobněji ti méně slavní, kteří jsou známi pouze v odborné musejní praxi, ale už méně mezi musejní veřejností.

 
      Tento text je sestaven nejen z již publikovaných textů o UPM, ale také z  původního materiálu, získaného z rozhovorů se sběrateli a donátory našeho musea, nebo s jejich rodinnými příslušníky. Mělo by to přinést trochu jiný pohled na ta jména, s kterými se setkáváme v rubrikách majetkoprávního oddělení musea jako s dárci, nebo v katalozích a popiskách u přírůstkových výstav musea.

 

2. Z historie Uměleckoprůmyslového musea v Praze

 

       Od poloviny devatenáctého století se velmi rozmáhala tovární výroba, která zatlačovala z trhu klasickou řemeslnou výrobu a její formy. Brzy se však ukázalo, že tovární výrobky v oboru uměleckého řemesla se nemohou vyrovnat svým rukodělným vzorům. Proto byla snaha působit na výrobce i širokou veřejnost tak, aby byly vyráběny nejen dokonalé repliky, ale výrobky zhotovené tvůrčím způsobem, při respektování stylu. Byla to doba devatenáctého století, která ctila návraty k historickým stylům, kterým se později říkalo pseudo, později novo…

Duchovním otcem a propagátorem snah o tvůrčí přístup k výrobě byl především německý architekt Gottfried Semper (1803 – 1879). Konkrétním výsledkem jeho úsilí se stala uměleckoprůmyslová musea, zakládaná v druhé polovině 19. století všude v Evropě.

      Jako první vzniklo roku 1851 South Kensington museum (dnes Victoria and Albert Museum) v Londýně. Další pak následovala v 70. a 80. letech 19. století, kdy se jen ve střední Evropě otevřela nová uměleckoprůmyslová musea v Norimberku roku 1874, v Hamburku 1877, Drážďanech, Lipsku a Frankfurtu 1879, Štýrském Hradci a Budapešti 1885.

      Pro české prostředí bylo velmi důležité Oesterreichisches museum für Kunst und Industrie ve Vídni od roku 1864. Toto museum ovlivňovalo činnost našich regionálních uměleckoprůmyslových museí v Brně (1873), Liberci (1881), Opavě (1885), Olomouci (1885) a jinde.

      Snaha založit uměleckoprůmyslové museum v Praze se datuje již od poloviny 19. století v kruhu pražské Obchodní a živnostenské komory. Ta byla hlavním orgánem ministerstva obchodu a měla velký zájem na ovlivňování průmyslové produkce. Mnozí pánové z představenstva byli také nadšení sběratelé a příznivci umění. Dále to byli mnozí šlechtici, představitelé církve, měšťané a jiní nadšenci z kruhů vlasteneckých…

Takových sběratelů a dárců bylo v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze za jeho dlouhou historii opravdu požehnaně. Z těch nejdůležitějších pánů nutno uvést rozhodně Vojtěcha rytíře Lannu, Jana rytíře z Neubergů, Karla Rummela, Bohumila Bondyho a další.

      Poprvé se mohla pražská veřejnost seznámit ve větším rozsahu s předměty užitého umění v roce 1868, kdy Obchodní komora, ve spolupráci s Rakouským uměleckoprůmyslovým museem uspořádala rozsáhlou  výstavu na Žofíně. V přízemí byla osazena expozice historie sklářství, zlatnictví, kovotepectví, smaltování a knižní vazby. V prvním patře následovala výstava soudobého uměleckého průmyslu.
Tato výstava byla navštívena během necelých dvou měsíců 17 000 diváky a to byl veliký úspěch. Představitelé komory si uvědomovali, že její dopad je i tak velmi omezený    a že bude nutné postarat se o stálou možnost vystavování a formování dobrého vkusu národa. Proto již od počátku 70. let 19. století začala komora soustavně shromažďovat materiál pro základ sbírek budoucího Uměleckoprůmyslového musea v Praze. Vedle mnoha darů také byla zakoupena i kolekce exponátů ze Světové výstavy v Paříži roku 1878.
Největší problém byla samozřejmě otázka odpovídajících prostor. Tu napomohla vyřešit Česká spořitelna, která Obchodní komoře nabídla bezplatný pronájem několika místností v nové budově Rudolfina. Od roku 1875 byly uměleckoprůmyslové předměty vystavovány v takzvané „Stálé uměleckoprůmyslové výstavě“ v Portheimově paláci na dnešní Národní třídě. Obchodní a živnostenská komora v roce 1884 projednala a v prosinci přijala prozatimní stanovy UPM, které byly pak v lednu 1885 schváleny a potvrzeny.

      V tomto roce byla v Praze také založena Uměleckoprůmyslová škola. Její žáci měli v praxi naplňovat ideje hlásané Uměleckoprůmyslovým museem. I když byly obě instituce na sobě nezávislé, od začátku zde byly vedle sebe v těsném kontaktu, který léta pozitivně ovlivňoval české umělecké řemeslo.

      Uměleckoprůmyslové museum se poprvé představilo široké pražské veřejnosti dne 7. února 1885 pestrou výstavou předmětů, pořádanou ve spolupráci s vídeňským museem. Prostředky muzea byly velice skromné, přesto se podařilo během prvního roku zajistit asi 400 sbírkových předmětů, v dalším roce jich bylo již 1 400. Takto početná sbírka ve spolupráci s vídeňským museem a výpůjčkou od rytíře Vojtěcha Lanny, umožnila otevřít 12. května 1886 stálou expozici uměleckého průmyslu.

Zároveň s museem vznikala i další součást ústavu – pečlivě budovaná knihovna, která byla otevřena pro veřejnost 4. října 1887 a obsahovala kolem 600 titulů. Jako účel musea byl od listopadu 1886, kdy byl přijat organizační plán UPM, „činnost uměleckoprůmyslovou povzbuzovati a ku zušlechtění vkusu přispívati…“ 

Vedle stálé sbírky a veřejné knihovny mělo toto poslání být naplněno především pořádáním výstav „vzorných moderních prací“, přednáškami, publikacemi a udělováním cen za „vynikající výkony v oboru uměleckého průmyslu.

Šlo především o odvětví v českém království. Roku 1888 bylo vydáno památné provolání proti prodeji uměleckých předmětů do ciziny a rozesláno všem správním a duchovenským úřadům. Tento text také vyšel v předních českých časopisech.

3. Sběratelé a dárci první generace UPM

      Kromě cílených nákupů u nás i v zahraničí, získalo museum množství cenných darů, jako například sbírku Jana rytíře z Neubergů roku 1892, která obsahovala 440 vzácných předmětů. Dále dar Jana ll. knížete z Lichtenštejnu, bronzovou plastiku Venuše s Amorem od Benedikta Wurzelbauera a dary Eduarda hraběte Clam-Gallase z roku 1890, vzácné sochy Jupitera, Merkura a Venuše z atiky Clam-Gallasova paláce v Praze. Německý historik umění Jakub šlechtic Falke, konservátor  Germánského musea v Norimberku, později kustod a ředitel musea ve Vídni věnoval začínající knihovně UPM řadu cenných publikací. Byl také členem kuratoria UPM na konci 19. století, museum ve Vídni pod jeho péčí bylo velkým vzorem pro UPM. Také František Křižík kromě své práce v kuratoriu, byl dárcem UPM, věnoval museu dva bronzové osvětlovací kandelábry  do vstupní haly. Finančník a národohospodář Apollo Růžička pracoval v kuratoriu UPM, také mecenáš a sběratel, který se zasloužil o finanční podporu průmyslových podniků pro UPM po roce 1918.

       Museum se také významně presentovalo u příležitosti Jubilejní zemské výstavy roku 1891, kde se podílelo na přípravě retrospektivního oddělení. Prvním ředitelem UPM se stal roku 1895 PhDr. Karel Chytil, do té doby hlavní kustod musea.

      Po velmi složitých jednáních se podařilo roku 1895 zakoupit naproti Rudolfinu vhodné parcely,  na které navrhl stavbu budovy UPM člen kuratoria arch. Josef Schulz. Byla navržena dvoupatrová budova, která tehdy splňovala veškeré požadavky správy musea. Samotná stavba budovy byla zahájena v únoru 1897 a byla dokončena ještě týž rok. Déle však trvalo zařízení budovy, ale již 18. listopadu 1900 bylo slavnostně otevřeno Uměleckoprůmyslové museum v celé své kráse. Tento den byl také významný pro Obchodní a živnostenskou komoru, bylo to rovných 50 let od jejího založení. Do nového dvacátého století tak vstoupilo UPM novou budovou, která je však také poslední  stavbou pražské monumentální architektury. Josef Schulz  patří ke generaci zakladatelů UPM, aktivně se účastnil stavby budovy musea, byl členem správního a zakupovacího výboru. Také daroval museu řadu vzácných předmětů.

      Velké prostory nové budovy umožnily velkorysé uspořádání sbírek. V prvním patře byly sály keramiky, skla, zlatnictví, kovů, nábytku a plastiky. V druhém patře knižní výzdoby a textilie, dále vedle prací žáků uměleckých škol také dva interiéry ze světové výstavy v Paříži 1900. Byly to interiéry od Jana Kouly a Josefa Fanty, další od Bedřicha Ohmanna a Jana Kotěry. Obě tyto realizace získalo museum darem.  Museum s Obchodní komorou vypisovaly každoroční soutěže na provedení různých typů  předmětů denní potřeby.  Předměty hodnotila odborná porota složená z pracovníků musea, profesorů uměleckoprůmyslové školy a členů kuratoria. V museu také probíhají pravidelné i mimořádné výstavy. Soudobé trendy poznávali pracovníci musea i na služebních zahraničních cestách.

      Zajímavé bylo personální složení tehdejšího musea. Kromě ředitele zde byl ještě kustod, asistent, oficiál, dva sluhové, vrátný a topič.

      Historické materiály se množily zejména díky darům příznivců musea. Největší a nejvýznamnější byl v roce 1906 dar Vojtěcha rytíře Lanny. Tento velký sběratel a mecenáš patřil k zakladatelům UPM. Byl to úspěšný průmyslník a stavební podnikatel, provedl regulaci Vltavy a jiných řek, také budoval železnice a loďařství. Aktivně působil ve výboru Společnosti vlasteneckých přátel umění a Krasoumné jednoty, podporoval Josefa Mánesa a další. Každoročně věnoval museu mnoho předmětů. Nejvýznamnější byla jeho sbírka skla, jednalo se o 1 144 kusů ukázek z dějin sklářství od antiky po začátek 19. století.

      K důležitým mecenášům musea patří pánové Bohumil Bondy a jeho syn Leon Bondy, oba průmyslníci. Bohumil byl prvním českým presidentem Obchodní a živnostenské komory, zasloužil se o uspořádání Zemské jubilejní výstavy roku 1891, byl zemským poslancem za staročeskou stranu a patřil k zakladatelům UPM.  Věnoval museu řadu cenných předmětů a odkázal finanční prostředky na sbírky. Jeho syn také působil v Obchodní a živnostenské komoře jako vicepresident, dále v kuratoriu  UPM do roku 1923. Byl to dárce mnoha předmětů a zakladatel fondu svého otce Bohumila Bondyho (1908).                      
      Dalším dárcem UPM byl příznivec musea, Robert šlechtic Fuchs, který poskytl v roce 1913 finanční dar na odkoupení asanačních parcel  - dnešní zahrady UPM, tehdy zamýšlené pro stavební rozšíření musea. V této akci figuruje další musejní nadšenec, president Obchodní a živnostenské komory Václav Němec.  Spolu s bustami pánů Bondyho, Lanny a Schulze má své čestné místo ve votivním sále UPM.
Velkoobchodník a politik Josef Wohanka, člen Obchodní a živnostenské komory, člen a později předseda kuratoria UPM. Jeho hlavní zásluha je však především v zajištění finančního krytí nové stavby musea UPM v Praze.
     
      Za první světové války bylo museum na dva roky uzavřeno ( 1914 – 1916 ).V této době došlo ke změně stálé expozice, dále se zde učilo místo v uměleckoprůmyslové škole, kde byla přechodně nemocnice.Válka však přinesla nové specifické aktivity, jako bylo pořádání starožitnického a restaurátorského kurzu pro válečné invalidy a práce na soupisech rekvírovaných zvonů. Po celou dobu války fungovala musejní knihovna. Ve třicátých letech se rozrostla spolupráce s Artělem, Pražskými uměleckými dílnami atd. Těsné sepětí se současnou řemeslnou a výtvarnou tvorbou zajistilo UPM přední místo mezi obdobnými musei, která časem získávala spíše regionální a vlastivědný charakter.

      Po první světové válce mělo UPM největší musejní sbírku skla, která byla obohacena vedle nákupů také významnými dary Jindřicha Waldese, Tomáše Bati z roku 1916 a Václava Butty z roku 1934.
Dalším významným dárcem se stalo ministerstvo obchodu, které do UPM převedlo exponáty z Mezinárodní výstavy dekorativního umění v Paříži v roce 1925. Největší sbírku skla věnoval v roce 1932 ředitel Zemského musea ve Stuttgartu pan prof. G. E. Pazaurek . Jeho dar obsahoval 2 400  kusů pečlivě budované sbírky skla. Tento pražský rodák a dlouholetý kustod libereckého musea chtěl kromě zachování své sbírky v UPM také vyjádřit svůj nesouhlas s politikou v tehdejším Německu. Před nástupem Hitlera k moci se mu podařilo převést většinu (2 034 ks) své sbírky, zbytek byl zadržen říšskými úřady.

      Doba hospodářské krize se projevila velkým zájmem o propagaci, reklamu a její velké rozšíření do sbírek, podobně tomu bylo již od 20. let v oddělení fotografie. Tato sbírka se rozrostla především díky mnohým darům, například v roce 1922 souborem 39 fotografií Františka Drtikola. Za  druhé světové války museum fungovalo až do roku 1943, kdy byla budova zabrána leteckou firmou Letov se 700 zaměstnanci. Nejvzácnější sbírky byly zabaleny do 300 beden a odvezeny na venkov, zbytek byl uložen na Žofíně. Správa budovy byla podřízena německému intendantovi. Budova byla jen lehce poškozena obohacovat novým druhem akvisic – konfiskacemi majetku Němců a kolaborantů.

      Po druhé světové válce došlo k velkým organizačním změnám, v roce 1949 k zestátnění musea, od roku 1948 vedl UPM  PhDr. Emanuel Poche.  Stejně jako jeho předchůdce PhDr. Karel Herain, snažil se o udržení kontaktu UPM se současnou výrobou a inicioval stálou exposici užitého umění 20. století.
Padesátá léta probíhala především ve znamení poúnorových konfiskací soukromého i církevního majetku. Museum bylo pouze vykonavatelem politických rozhodnutí a samo o rekvizicích nerozhodovalo. UPM tehdy zachránilo (vedle téměř legálního rozkrádání) řadu unikátních kulturních památek, které se dnes v mnoha případech navrací původním majitelům.

      Nedostatek prostoru v hlavní budově vedl k zřizování poboček - tak vznikla expozice nábytku v Lemberku v roce 1951, porcelánu v Klášterci nad Ohří, módy v Jemništi, kameniny ve Vranově nad Dyjí. Další projekty už nebyly realizovány. Ředitel PhDr. E. Poche byl neprávem vzat do vazby a později propuštěn z muzea. V té době bylo realizováno spojení UPM s Národní galerií, až do roku 1963 byly sbírky uzavřeny kvůli rozsáhlé revisi. Spojení s NG se neosvědčilo. Protože nedošlo k přístavbě musea do zahrady, původní výstavní sály se staly depozitáři a pracovnami.

      Na jaře 1968 byla za účelem restituce musea ustavena komise a jmenována vědecká rada, v jejím čele stál PhDr. E. Poche, hlavní snahu o osamostatnění vyvíjeli   PhDr. Jiří Šetlík a doktorky Adlerová, Hejdová a Vydrová. 
V roce 1970 se proto opět podařilo prosadit  UPM jako vědecké pracoviště, přímo podřízené ministerstvu kultury. Posláním musea se stalo „shromažďovat a odborně ochraňovat sbírky památek uměleckého řemesla, uměleckého průmyslu a dokladů o vývoji životního prostředí, užitého umění i průmyslového výtvarnictví domácí i světové kultury, tyto sbírky vědecky zpracovávat, veřejně je vystavovat, seznamovat s nimi nejširší veřejnost a aktivně se podílet na řešení teoretických úkolů výtvarně uměleckých a vědeckých.“

      V době normalizace byl sesazen PhDr. Jiří Šetlík z funkce ředitele UPM, muzeum dále vedla PhDr. Dagmar Hejdová Csc., odbornice na sklo a keramiku, velmi oblíbená a dobrá organizátorka. Za jejího působení byly zřízeny pobočky v Jindřichově Hradci (tapiserie) a Doudlebech (krajky), stálá expozice uměleckého řemesla v klášteře sv. Anežky české a výstavní síň v areálu emauzského kláštera v Praze, otevření výstavního sálu v přízemí hlavní budovy UPM. V té době se zde pořádala mnoho významných výstav, další mimo budovu a také v cizině. Významné byly i oslavy stého výročí založení musea v roce 1985 / 86, kdy byla také po letech otevřena stálá expozice. Po roce 1989 nastoupila  do vedení UPM  po dvouletém působení J.Langra  PhDr. Helena Koenigsmarková, autorka a spoluautorka řady výstav a katalogů.

4. Mezi řadou sběratelů a dárců UPM ve dvacátém století má svoje nezastupitelné místo pan Bohuslav Dušek (1886-1957). 

      Narodil se v roce 1886 a vyrůstal s pěti sourozenci v Praze Bubnech. Po absolvování obchodní akademie byl přijat do Živnostenské banky, nejprve jako disponent, od roku 1936 jako prokurista. Již od studentských let si kupoval knihy, archiválie a umělecké předměty. Své sbírky rozmnožoval přírůstky ze služebních i soukromých cest a nákupy v antikvariátech, starožitnostech a na aukcích. Během svého života vytvořil sbírku, která patří k nejvýznamnějším souborům sběratelství 20. století u nás. Sbírka měla původní jádro složené z knih, vzácných tisků, bibliofilií, prvotisků, rukopisů archivního materiálu. Jednalo se především o věci bohemikálního charakteru, protože pan Dušek sbíral již od své plnoletosti na začátku dvacátého století. Postupně začal do sbírky řadit také obrazy, zejména českých autorů 19. a začátku 20. století. Dále nábytek, keramiku, sklo a další objekty uměleckého řemesla.

      Jako  velmi aktivní člen Spolku českých bibliofilů měl pan Dušek mnoho příležitostí zveřejnit  poklady své sbírky k účelům výstavním i badatelským. Patří mezi ně vzácné Komenského materiály při výstavě J. A. Komenského v roce 1957, nebo vystavení unikátního sešitového vydání Babičky Boženy Němcové z roku 1855 při různých literárních akcích české kultury.

      Sbírání bohemik a jejich zachránění před vývozem ze země byla pro pana Duška základní myšlenka. Tím se řídil i při shromažďování obrazů  devatenáctého století. Unikátní je jeho sbírka děl Havránka, Chittussiho, Alše, Preislera, Navrátila, Švabinského a Slavíčka. Rozsáhlá je i jeho sbírka kreseb a grafiky, která byla často použita na výstavách Národní galerie.

      Jeho sbírka uměleckého řemesla také odráží jeho sběratelský profil. Předměty do sbírky získával pomocí živého kontaktu, výměnami se soukromými sběrateli, nebo nákupy v aukčních domech jak u nás, tak v zahraničí. Jeho sběratelská činnost je zaměřena především opět na domácí umění – habánskou fajáns a její vliv na moravskou a slovenskou keramiku, dále na české a slezské sklo, český porcelán 19. století, a domácím výrobkům z kovu, dřeva i textilu. Také pilně sbíral unikáty z oboru fotografie a užité grafiky. Jeho kontakty byly velice plodné pro badatele, ústavy i kulturní instituce. Nikdy si své sbírky neuzavíral jen pro sebe, naopak jej těšil zájem badatelů a ochotně zapůjčoval své materiály pro výstavní účely, rád svými sbírkami podpořil nějaké vědecké dílo, nebo odbornou studii. Byl velice skromný a nesouhlasil s vyznamenáváním, dokonce ani jmenováním a uváděním své osoby.

      Roku 1939 zapůjčil do UPM unikátní daguerrotypie a fotografie, po válce přispěl svou výpůjčkou incunabule z roku 1809 – vzorníku Aloise Senefeldera k výstavě ke 150 letům litografie. Na výstavu v Brně a v Praze zapůjčil UPM roku 1955 větší soubor habánské fajánse. Po Duškově smrti zapůjčila jeho druhá choť, paní Hermína Dušková, unikátní lidovou keramiku pro výstavu České a moravské džbánkařství ve Strážnici v roce 1967. V rámci rozsáhlé výstavy Habánská fajáns Královském letohrádku a v Brně 1981 – 1982 byl vystaven soubor 24 fajánsí Duškovy sbírky.

      Už v roce 1940 začal studovat, dokumentovat a fotografovat Karel Černohorský tuto sbírku, své závěry pak publikoval ve svém základním objevném díle Moravská lidová keramika, vydaném za války. Toto dílo spojovalo tehdejší sběratele habánských fajánsí, jako byli Hugo Vavrečka, jehož sbírka je také v UPM, dále malíř Oldřich Blažíček, moravský sběratel Ladislav Vycpálek, H. Landsfeld aj. Kretz. S mnohými z nich B. Dušek udržoval osobní kontakt.

    Habánská fajáns je nejpozoruhodnějším celkem Duškovy sbírky. Kromě fajánsu ze 17. a 18. století, italské majoliky, malované a tištěné kameniny 19. století, měl vybraný vkus i ve výběru míšeňského a vídeňského  porcelánu. Jeho zájem patřil především české výrobě, například raným empírovým koflíkům ze Slavkova, nebo figurálním námětům pražské porcelánky.

      Také Duškova sbírka skla je složena převážně z českého skla 18. a 19. století. Jedná se o soubor 70 předmětů od roku 1609 až po začátek dvacátého století.Sám vzdělaný sběratel tyto předměty určoval, provázel řadou poznámek a korespondencí.

      Soubor prací z kovu, dřeva a různých přírodních materiálů obsahuje 65 sbírkových předmětů. Jedná se o vzácné intarzie ze 17. století, dále soubor českého evropského cínu, figurálního bronzu, zlacených slovenských pohárů a drobných užitkových předmětů z železe, litiny a mosazi, dokladů stylu měšťanských domácností pozdního baroku a pozdější doby.

      Část této pozoruhodné sbírky obsahuje výrobky z textilu, fragmenty italských a českých hedvábných tkanin, paramenta, textilie vyšívané i aplikované.
  
      Další součástí této podsbírky jsou i výtvarně kvalitní vějíře z 18. a 19. století. Největší část Duškovy sbírky ale tvoří soubor užité grafiky a fotografie. Jedná se o řady vizitek, upomínkové a osobní grafiky významných osobností, unikátní karetní hry a další doklady grafické kultury minulosti. Soubor nejranějších fotografií, daguerrotypií, vizitkových podobizen českých herců a hereček ze 60. let 19. století, korunuje unikát velmi vzácný. Je to ambrotypie Jana Nerudy s Annou Holinovou z doby kolem roku 1860, bývá často reprodukovaná v dějinách české literatury.

      V roce 1981 darovala paní Hermína Dušková tuto vzácnou sbírku nesmírné ceny Uměleckoprůmyslovému museu v Praze. Jednalo se o více než 900 položek, které byly rozděleny podle svého určení do jednotlivých sbírek. I na konci dvacátého století bylo toto gesto ušlechtilým činem a důkazem, že mecenášství ušlechtilých lidí u nás ještě žije. Kromě UPM „získala v roce 1977 Knihovna Národního muzea v Praze významný odkaz ze soukromého majetku, který se svým obsahem a významem řadí k nejpřednějším uceleným souborům, který tento ústav dostal během svého 160letého trvání. Dárkyní vzácného souboru byla paní Hermína Dušková. Darovala k uctění památky svého chotě Národnímu muzeu sbírku knih a archivních památek, kterou vybudoval její manžel, jenž „veškeré své jmění věnoval na soustavné shromažďování historických a uměleckých památek.“ (Jaroslav Vrchotka, KNM)

Paní Hermína Dušková je velmi milá dáma, která mi poskytla ke studiu některé soukromé písemnosti  ke studiu. Také se mnou pohovořila o svém manželovi, kterému byla opravdu velkou oporou a sběratelskou práci s ním ráda sdílela.
 I z portrétní fotografie pana Bohuslava Duška je patrné, že to byl velmi optimistický člověk a práce s ním jistě zajímavá. Paní Hermína tu nebyla jen manželka, ale hlavně spolupracovnice, jak vyplynulo z našich rozhovorů.  Byla také domácí sekretářkou, jak dokazují pečlivě srovnané písemné materiály, psané jejím drobným rukopisem, nebo psacím strojem, vše s pečlivě vedenými  opisy a průklepy.
      Byla to vzácná příležitost setkat se s ženou, která po mnoha letech práce s manželem, ale i po jeho smrti, dovede jeho odkaz k zdárnému konci – darováním jeho soukromé sbírky tam, kde bude sloužit všem potřebným. Bohuslav Dušek se stal i díky své paní jedním z řady slavných českých sběratelů a mecenášů UPM.

Motto:  „Má-li o mě snad někdo mínění, že jsou mně starožitnosti jen prostředkem k ukojení mé domnělé ziskuchtivosti, nabude zcela jiného úsudku, až bohdá jednou uslyší o mých bohemikálních sbírkách nejen obrazů, ale i starožitností vůbec, o mých vzácnostech knižních a o mém literárním a uměleckém rukopisném archivu.“

                                                                                                                                         Bohuslav Dušek, 1936

 

5. Aktivní dárce i v 21. století – MUDr. Jiří Emler

 
 (příběh sběratelské rodiny)
     Pan doktror Emler, tento neúnavný a čilý pán, přijíždí občas vlakem z Olomouce do Prahy s velkou taškou. Přichází do našeho muzea na kávu do majetkoprávního oddělení, pak otevře tašku a všem se tají dech: pan doktor zase přivezl nějaké dary muzeu!
  
      Při jeho poslední návštěvě už jsme byli domluveni, že mi věnuje trochu svého času.Jen jsme se pozdravili, už mi začal věcně diktovat, takže jsem rychle psala a občas se zeptala. Toto je naše společné dílo:

      Základ rodinné sbírky pochází z Kroměříže, kde předkové Štěrbovi v 19. století patřili mezi nejbohatší rodiny města. Jejich velký majetek vznikl díky rozumným investicím do nemovitostí, podnikání v místním průmyslu ( pila, stavba železnice apod.) a šikovným hospodařením. Rodina vlastnila po roce 1850 v Kroměříži na Milíčově náměstí pět domů, což tehdy byl obraz úctyhodného rozmachu. Největší rodinný majetek přešel dědictvím na Amálii Štěrbovou (1868-1965), to byla prateta J.E.

     Již její matka byla náruživou sběratelkou, obě dámy milovaly krásný nábytek, porcelán, obrazy i šperky. Paní Amálie se provdala za prof. Jiřího Jandu – zakladatele pražské ZOO, a měla s ním dvě děti. Dcera Jarmila podědila nejen rodinný majetek, ale také matčiny sběratelské zájmy a záliby. Doplňovala rodinnou kolekci výjimečnými šperky, nábytkem i sklem 20. století, především secesí a art deco. Tato Jarmila Jandová, provdaná Klatovská, založila velmi oblíbený společenský salon ve svém bytě v Kaprové ulici číslo 6 na pražském Starém Městě. Zde se od roku 1936 scházeli intelektuálové i umělci, například J. Guth-Jarkovský, Dr. Prokop Toman, manželka Bohuslava Martinů, paní Muziková a další. Velkým přítelem byl i významný stomatolog prof. Jesenský a jeho dcera Milena.

      Paní Jarmila vystudovala vyšší dívčí školu, hovořila plynně česky, německy, anglicky i francouzsky. Žila z výnosu nemovitého majetku a do zaměstnání nastoupila jako účetní až po roce 1953, kdy jí byl všechen nábytek zkonfiskován.

     Manžel Jarmily, Ing. Josef Klatovský, tajemník svazu průmyslníků, podporoval produkci art deca – například výrobce keramiky továrníka Huberta Kovaříka ze Svitávky a další drobné skláře. Když zemřel několik let po svatbě, jeho žena Jarmila dále pokračovala v podpoře umění, nakupovala obrazy začínajících, nebo nemajetných umělců. Sama se věnovala malbě na porcelán, převážně s art deco prvky.

     Bratr Jarmily, JUDr. Jiří Janda (1896-1977) vlastnil jednu z největších sbírek drahokamů a koberců, sbírku starožitných zbraní, barokního stříbra a drobných bronzů. V roce 1949 emigroval do Francie, kam za ním byla vyvezena sbírka drahokamů a koberců. Barokní stolní stříbro a zbraně byly uloupeny z jeho bytu v Ostrovní ulici – českou manželkou íránského diplomata. Co zbylo v Československu, zdědil po svých předcích MUDr. Jiří Emler (1932), bývalý primář lázní Slatinice u Olomouce. Matka jeho otce, plukovníka Aloise Emlera, paní Josefa Emlerová, rozená Štěrbová, je spojovacím článkem s rodinou Štěrbů. Otec Alois byl bratrancem Jarmily Klatovské a JUDr. Jiřího Landy.

     Po své matce Miladě Emlerové (1903-1987) zdědil Jiří Emler sbírku šperků, secesního skla a nábytku. Paní Milada vlastnila za první republiky obchod s nábytkem a tak zajistila svým třem dětem vysoký životní standart včetně kvalitního studia na universitách. Sběratelskou vášeň však zdědil pouze sny Jiří, který se rozhodl pro nezájem rodiny pro tuto tradiční rodinnou činnost, věnovat převážnou část své rodinné sbírky Národní galerii, Muzeu umění v Olomouci a Uměleckoprůmyslovému museu v Praze.

      První dar je datován rokem 1986, další dary následovaly po roce 1990, jedná se především o šperky, drahé kovy, keramiku, porcelán, textil, sklo a hodiny. V roce 1998 přibyl ještě nábytek a miniatury. Tolik část z historie této zajímavé rodiny, kterou mi diktoval pan doktor Jiří Emler v zimě 2002.

      Ještě nutno dodat, že od roku 1990 dodnes věnoval tento skvělý člověk 461 darů do jednotlivých sbírek našeho muzea, z toho po roce 2000 to bylo 103 uměleckých předmětů. To je obrovská donátorská aktivita, která v dnešní tržní době o to více zaslouží uznání a poděkování. V nejbližší době se chystá výstava přírůstků UPM v Praze, kde budou sbírkové předměty věnované MUDr. Jiřím Emlerem jistě v popředí zájmu odborné i široké veřejnosti.

6. Závěrem

     Sluší se dodat, že všichni zmiňovaní dárci jsou ti největší donátoři našeho muzea. Ale tu jsou i desítky drobných. Přicházejí k nám na vrátnici i staré babičky s „poklady“ svého mládí, kterých se zříkají až ke stáří kvůli stěhování, nebo nezájmu rodiny…Je to někdy smutné, ale jejich šaty, krajky, kloboučky, šperky, taneční pořádky, kalendáře, fotografie, památníčky, vějíře a všechny další drobnosti zde nachází své místo a mnohdy vhodně doplňují kolekce, či dobové reálie.

     Dále jsou to drobní sběratelé, kteří nesou do muzea své sbírky, například do oddělení grafiky: mezi užitou grafiku patří mimo jiné krabičky od cigaret, karty, obaly na gramodesky, cd nosiče, knižní obálky, časopisy, pohledy a pohlednice, pozvánky, svatební a smuteční oznámení, osobní grafika, kalendáře, ex libris, novoročenky a tak dále…

     Je pak jen na kurátorovi sbírky, aby vybral, co opravdu patří do sbírky, co může být přínosem muzeu a badatelům, studentům, odborníkům. Muzeum není skladiště a je třeba pečlivě vybírat, co tam patří a co bude zajímat nejen nás, ale i naše potomky.

     Každý minulý den je už historií a věci také. Sbírkové předměty jsou tu v muzeu s námi, dýchá na nás historie i osudy lidí, kteří  nám je darovali, aby se z nich radovali i další lidé.

 

Je to krásná vlastnost, umět se podělit !

Anna Oplatková   2002

 
Výbor Společnosti přátel UPM děkuje za laskavý souhlas s publikací tohoto textu autorce: paní Anně Oplatková (pracovnici UPM v Praze)